Karel Marx

Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, str. 124-125

Krize církve ? dá se zjistit, kdy začala? Jsou to následky chyb z minulosti? Nenahromadila církev také příliš mnho balastu, příliš dluhů, za které teď musí platit?

Na jedné straně existuje samozřejmě dějinná kontinuita, ze které se nemůžeme vyvléci. Jsou-li naše dějiny obtíženy dobrem i zlem a dotýkají se nás ve všech generacích, platí to i o církvi. Musíme si položit otázku: Co všechno ji zatěžuje, jaké omyly, které si musíme přiznat a poznat? Vedle toho je tu ovšem také novost každé právě žijící generace. I když má tato krize své kořeny i v minulosti, nehledal bych ji v příliš vzdálené historii. Je tomu přece tak, že nové historické konstelace vedou také k novým vrcholům, nebo nejnižším bodům. Jako příklad vždycky uvádím toto: Když kvetl politický liberalismus, existoval uvnitř církve podle toho spor o modernismus, který Pius X. velmi vyostřil. Po první světové válce tento spor náhle zmizel. Dnes mnozí říkají, že se tehdy mělo o problémech diskutovat, a ne je potlačovat. Skutečnost je však taková, že první světová válka pocítila liberalismus jako ztroskotání; jako duchovně určující síla zmizel. Proto tehdy nečekaně vzniklo docela nové povědomí, a to nejen v katolickém, ale i v evangelickém křesťanství. Velký mistr liberální teologie Harnack odstoupil, na jeho místo nastupuje Karl Barth se svou radikální vírou; Erik Peterson, velký evangelický exegeta a historik, konvertuje ke katolicismu. V evangelické církvi vzniká nové liturgické hnutí, ačkoliv před tím liberální teologie byla důrazně protikultovní. To tedy znamená, že v docela nové generační situaci náhle opadává zájem o problémy modernismu. Dobře to můžeme pozorovat v autobiografii Romana Guardiniho. Studoval ještě v této liberální fázi a posléze vědomě dochází k antiliberálnímu rozhodnutí.Po druhé světové válce se tato situace ještě nějakou dobu udržela. Pak se však velmi rychle vytvořil svět blahobytu, který zachází ještě dál než svět belle époque. Tím se vytváří určitý druh neoliberalismu a křesťanství se pak náhle zdá ještě více zpátečnické a anachronické než v době před první světovou válkou.Proto musíme krizové jevy posuzovat také z hlediska dějinné epochy. V tom dávám do jisté míry za pravdu Karlu Marxovi, že ideologie určité epochy je vždycky odrazem její celkové ekonomické a sociální struktury.