Postkomunistické země(...Lands)

Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, str.163-4

Na konci století se zhroutilo mnoho kdysi tak slibných konceptů nové společnosti. třeba marxismus (Marx: "Náboženství je opium lidu"), psychoanalýza (Freud:"Náboženství je neuróza lidstva") a také etika sociologů mínily, že morálka může existovat i bez nějaké instituce. K tomu přistupují reformní teze o zcela novém uspořádání vztahu mezi pohlavími, moderní představy o výchově jako autoritářském modelu. Sám jste před deseti lety vyslovil prognózu:"Nové už přichází." Co víte o tomto novém, jak vypadá? Měl jste na mysli, že se přežila postmoderní kultura, kterou jste kdysi nazval "kulturou odklonu od pravzpomínky lidstva", totiž od "vzpomínky na Boha"?

Taková naděje v tom byla. Chtěl jsem tím vyjádřit, že vyjde najevo vnitřní aporie a rozpory, stejně jako vnitřní nepravda takových teorií. A to se do velké míry také děje. Zažíváme odmytologizování mnoha ideologií, že pouhé ekonomické osvícenectví světa, o které se pokoušel Marx a jež se zpočátku zdálo tak logické, tak přesvědčivé, a proto také tak fascinující, zejména když bylo spojeno s určitou morální etikou, už prostě nepojme skutečnost v něm. Totéž to platí o všech ostatních věcech, například že antiautoritativní výchova není člověku přiměřená, protože k jeho podstatě patří potřeba autority. naděje, kterou jsem chtěl vyjádřit a kterou zastávám nadále, je ta, že na základě dějinné zkušenosti dojde k jakési sebekritice těchto ideologií. Že se začne nově přemýšlet a že ze střetu sebekritiky ideologií a dějinné zkušenosti vzejde nový pohled na křesťanství. Že bude lépe pochopeno, neboť vším, co bylo na těchto věcech trochu pravdivého, se také nově otevírá vnitřní bohatství křesťanství.
Vidíme ovšem, že ze ztroskotání, z rozpadu-už jsme o tom mluvili-nemusí nutně vzejít něco pozitivního. Například v bývalých komunistických zemích se dále zhoršuje hospodářská situace; nedochází sice k regeneraci komunismu, ale ani k žádnému velkému rozkvětu ve smyslu návratu ke křesťanským hodnotám. Spíše se objevuje další únava duší, další zploštění, rezignace, vzrůstá beznaděje. Z pouhého selhání předešlých ideologií nevycházejí nezbytně velká, živoucí, pozitivní hnutí. Následuje zklamání, které může vést k dalším pádům; poskytuje ovšem také otevřenost pro dotek síly křesťanství a možnost regenerace. Ale jak už bylo řečeno, není to nezbytnost na způsob nějakého přírodního zákona.