The Way,The Truth,The Life

Čeká nás mimořádná příležitost prohlédnout si České korunovační klenoty. Tvoří je Svatováclavská koruna s pouzdrem a poduškou, královské žezlo s pouzdrem, královské jablko s pouzdrem a korunovační roucho (plášť zdobený hermelínem, pás, štola a tzv. manipul).

From 3thd-13/07/2005 occasion to see in the Prag Castle.

2. července se k otevření Korunní komory, kde jsou klenoty uloženy, sejde sedm držitelů klíčů. Jsou to prezident republiky, předseda vlády, arcibiskup pražský, předseda Senátu, předseda Poslanecké sněmovny, probošt Metropolitní kapituly a primátor hlavního města Prahy.
Už od dob císaře Karla IV. mohou být korunovační klenoty vystavovány vždy jen při výjimečných příležitostech a pouze na území Pražského hradu, protože jsou symbolem české samostatnosti a státnosti... více

Salt of the Earth: The Church at the End of the Millennium: An Interview With Peter Seewald

Ratzinger

Půjčil jsem si knihu: Salt of the Earth, vydanou v roce 1996 v Německu, u nás v roce 1997 pod titulem: Křesťanství na přelomu tisíciletí. Je to rozhovor publicisty Petera Seewalda, který vystoupil z církve, s kardinálem Ratzingerem, nyní papežem Benediktem XVI. Čekal jsem na ni téměř měsíc. Protože papež je pro mnohé kontroversní osobou, chtěl jsem se o něm dovědět více. Také jsem na webu četl zajímavé ukázky z této knihy a docela mne zaujaly. Začínám číst úvod Seewalda a již ten upoutal mou pozornost. Na otázku kolik existuje cest k Bohu řekl kardinál Ratzinger bez rozmýšlení: tolik, kolik je lidí. Tento skromný a chytrý člověk, nyní papež Benedikt XVI nás může ještě překvapit svým charizmatem. Kniha v té době byla přeložena do dvanácti jazyků a v Německu se stala bestsellerem.

Na následující položenou otázku se Ratzinger dotkl i našich vod:

Společnost má mnohdy dojem, že církev pouze reaguje, inklinuje k setrvačnosti, přísně odkazuje na Boží přikázání a spoléhá na to, že Bůh svou církev nenechá zahynout. Kolem dokola můžeme pozorovat dynamické změny, ovšem zdá se, že církev není schopna změnit svou logiku a setrvává u svého umíněného sebepotvrzování. Nepůsobí proto také zvlášť radikálně, ale spíše ustrnule, obehnaná zdi jako pevnost. Poselství zůstává prázdnou frází.

To se liší podle národní kultury. V dobách útlaku v komunistických režimech měli věřící lidé, ale i lidé nevěřící či hledající, jako například Václav Havel, docela jiný dojem. Skutečně vnímali, že církev hlásá poselství svobody. Že vytváří protiváhu. Že je to síla, která má co nabídnout i nevěřícím, kterým dává důvěru, že totalitní moc nemůže nikdy docela ovládnout pole....
(str.121)

Otázka všech otázek
(Question of all The Questions)

Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, str.80


World Press Photo of the year 2004 by Indian photographer Arko Datta of the Reuters news agency showing an Indian woman in Cuddalore, Tamil Nadu, India, Dec. 28, 2004, mourning the death of a relative who was killed in the Asian tsunami catastrophe. (AP Photo/Arko Datta/Reuters)

Existuje pro vás ještě něco jako otázka všech otázek? Kdybyste měl otázku pro ducha světa, co byste se rád dověděl?

Otázku, kterou bych položil, je ta, kterou si vlastně klade každý: Proč je tento svět takový, jaký význam má všechno utrpení v něm, proč je zlo tak mocné, když je to vlastně Bůh, kdo je mocný?

Bez výmluv o realitě

Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997,str.90-1

Dnes se často zdá, že zástup těch, kteří ještě navštěvují mše, účastní se procesí a kladně se vyjadřují o církvi, je ostatními považován za jakousi hrstku exotů. A sama tato poslední hrstka musí mít stále rostoucí dojem, že svými křesťanskými představami žije ve světě, který už nemá nic společného se světem okolo nich. Není proces zániku dramatičtější, než by si člověk myslil?

Ano, v této době dochází k obrovské ztrátě významu křesťanství i k změně tvářnosti přítomné církve. Dosavadní existence křesťanské společnosti se očividně rozpadá. Proto se také dále mění i vztah společnosti a církve a pravděpodobně dále povede k odklonu společnosti od křesťanství. Co se ve víře děje, nemůže už inovačně působit na celkové společenské vědomí.
Ústřední oblastí dnešního života je opravdu oblast hospodářských a technických inovací. Tam-a ještě v zábavním světě médií-se tvoří jazyk, který formuje chování(...)
(...)Veřejná funkce církve nebude už taková, jakou měla v dosavadní, rozplývající se podobě církve a společnosti; ale stále bude veřejně viditelná jako nová šance pro člověka.

USA Religion

Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, str.106

Čím je nová religiozita v Americe podnícena?

Ve hře je tu jistě mnoho faktorů, které tu nemohu analyzovat, protože Ameriku málo znám. Je tu však vůle k mravnosti a touha po náboženství. Navíc existuje protest proti převaze moderní mediální kultury. Také výrok Hillary Clintonové "Vypněte televizor, nedejte si to už líbit!" ukazuje, že je tu široké hnutí, které říká: Nechtěli bychom se už jednoduše podřizovat této kultuře.

Pronásledování?(Persecution?)

Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, str.108-9

Nová kritická situace vzniká pro církev rostoucím pronásledováním křesťanů ve světě.

Ano děje se to v různé podobě. Navzdory jistým náznakům tolerance pokračuje v Číně potlačování křesťanství, zvláště tam, kde stojí za papežem. A to se netýká jen Číny, ale i celé řady dalších zemí. K osudu církve vždy znovu patří pronásledování ze strany nejrůznějších režimů. Roste také nové nebezpečí: vytváří se určitý druh ideologie, která považuje křesťanství nebo katolickou víru za netolerantní a zastaralou záležitost neslučitelnou s moderním světem, a tím ji vystavuje nátlaku. Podle mého názoru je toto nebezpečí už značně velké, i když se teď neprojevuje zblízka. Avšak už existuje společenský tlak, aby se církev v podstatě přizpůsobila standardu, který dnes platí.

Je to však pronásledování křesťanů? je přece rozdíl, jsou-li křesťané v diktátorských či islámských státech zavíráni nebo mučeni, nebo dostanou-li se na Západě na okraj společnosti.

Ovšemže to ještě není pronásledování; bylo by nesmyslné užívat zde tento výraz. Avšak existují životní oblasti, a nemalé, kde musí mít člověk odvahu vyznat, že je křesťanem. Vzrůstá především nebezpečí přizpůsobeného křesťanství, které by pak společnost ochotně přijala jako lidumilný způsob křesťanské existence a postavila by je proti domnělému fundamentalismu těch, kteří nechtějí být přizpůsobiví. Roste nebezpečí diktatury určitého názoru; kdo nepůjde s ní, bude vydělen, takže ani dobří lidé se už neodvažují přiznat k těm nekonformním. Eventuální budoucí protikřesťanská diktatura bude asi mnohem subtilnější než to, co jsme dosud znali. Bude zdánlivě náboženství nakloněná, ale pod podmínkou, že nebudou dotčeny vzory jejího chování a myšlení.

Majetek církve(Property of The Church)

Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, str.121-2

Nepřizpůsobujte se světu, požaduje papež. Ale nepřizpůsobila se také církev až příliš? Zdá se, že lpí na zajištění svých dědičných statků, investuje mnoho peněz, času i energie na udržení nemovitostí. Neměla by místo toho spíše více objasňovat, v čem je její nabídka spásy?
V tom bych vám dal za pravdu. Také v církvi je setrvačnost velmi silně zakořeněna. Proto má sklon hájit jednou získaný majetek a pozice.
Schopnost uskrovnit se a nechat se prořezat není správně rozvinuta. Myslím si, že se to týká také nás v Německu. Máme tu daleko více církevních institucí, než dokážeme pokrýt církevním duchem. A právě tím ztrácí církev svůj kredit, že zachovává institucionální strukturu, i když vlastně za ní už vlastně nic nestojí. Tak vzniká dojem, že v nějaké nemocnici nebo například v nějaké škole jsou lidé jakoby zavazováni k církevnímu postoji jen proto, že právě církev je vlastníkem a má rozhodující slovo. Zde by se opravdu mělo zpytovat svědomí. Bohužel tomu bylo v dějinách vždycky tak, že ani církev neměla schopnost sama se zbavovat pozemských statků, nýbrž že jí musely být vždy znovu odnímány, což jí bylo potom ku prospěchu.
Někdy to bylo zase trochu jinak; mám na mysli odluku církve od státu ve Francii za Pia X. se vyjádřil, že "statek" církev je důležitější než její pozemské statky. Zbavujeme se svých pozemských statků, protože musíme hájit svůj "statek". To jsou podle mého názoru důležitá slova, která si musíme vždy znovu připomínat.

Karel Marx

Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, str. 124-125

Krize církve ? dá se zjistit, kdy začala? Jsou to následky chyb z minulosti? Nenahromadila církev také příliš mnho balastu, příliš dluhů, za které teď musí platit?

Na jedné straně existuje samozřejmě dějinná kontinuita, ze které se nemůžeme vyvléci. Jsou-li naše dějiny obtíženy dobrem i zlem a dotýkají se nás ve všech generacích, platí to i o církvi. Musíme si položit otázku: Co všechno ji zatěžuje, jaké omyly, které si musíme přiznat a poznat? Vedle toho je tu ovšem také novost každé právě žijící generace. I když má tato krize své kořeny i v minulosti, nehledal bych ji v příliš vzdálené historii. Je tomu přece tak, že nové historické konstelace vedou také k novým vrcholům, nebo nejnižším bodům. Jako příklad vždycky uvádím toto: Když kvetl politický liberalismus, existoval uvnitř církve podle toho spor o modernismus, který Pius X. velmi vyostřil. Po první světové válce tento spor náhle zmizel. Dnes mnozí říkají, že se tehdy mělo o problémech diskutovat, a ne je potlačovat. Skutečnost je však taková, že první světová válka pocítila liberalismus jako ztroskotání; jako duchovně určující síla zmizel. Proto tehdy nečekaně vzniklo docela nové povědomí, a to nejen v katolickém, ale i v evangelickém křesťanství. Velký mistr liberální teologie Harnack odstoupil, na jeho místo nastupuje Karl Barth se svou radikální vírou; Erik Peterson, velký evangelický exegeta a historik, konvertuje ke katolicismu. V evangelické církvi vzniká nové liturgické hnutí, ačkoliv před tím liberální teologie byla důrazně protikultovní. To tedy znamená, že v docela nové generační situaci náhle opadává zájem o problémy modernismu. Dobře to můžeme pozorovat v autobiografii Romana Guardiniho. Studoval ještě v této liberální fázi a posléze vědomě dochází k antiliberálnímu rozhodnutí.Po druhé světové válce se tato situace ještě nějakou dobu udržela. Pak se však velmi rychle vytvořil svět blahobytu, který zachází ještě dál než svět belle époque. Tím se vytváří určitý druh neoliberalismu a křesťanství se pak náhle zdá ještě více zpátečnické a anachronické než v době před první světovou válkou.Proto musíme krizové jevy posuzovat také z hlediska dějinné epochy. V tom dávám do jisté míry za pravdu Karlu Marxovi, že ideologie určité epochy je vždycky odrazem její celkové ekonomické a sociální struktury.

Antikoncepce(The Question about the Sin, about the Birth Control)

Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, str.142

Zůstává otázka, zdali se někomu, například nějakému manželskému páru, který už má několik dětí, může vytýkat, že mu chybí kladný postoj k dětem.

Ne, určitě ne. A ani by se to nemělo dít.


Musí tito lidé přesto žít v představě, že žijí v hříchu, když...

Připomněl bych, že jsou otázky, o kterých by se mělo mluvit s duchovním vůdcem, s knězem; nedá se o nich uvažovat abstraktně.

Postkomunistické země(...Lands)

Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, str.163-4

Na konci století se zhroutilo mnoho kdysi tak slibných konceptů nové společnosti. třeba marxismus (Marx: "Náboženství je opium lidu"), psychoanalýza (Freud:"Náboženství je neuróza lidstva") a také etika sociologů mínily, že morálka může existovat i bez nějaké instituce. K tomu přistupují reformní teze o zcela novém uspořádání vztahu mezi pohlavími, moderní představy o výchově jako autoritářském modelu. Sám jste před deseti lety vyslovil prognózu:"Nové už přichází." Co víte o tomto novém, jak vypadá? Měl jste na mysli, že se přežila postmoderní kultura, kterou jste kdysi nazval "kulturou odklonu od pravzpomínky lidstva", totiž od "vzpomínky na Boha"?

Taková naděje v tom byla. Chtěl jsem tím vyjádřit, že vyjde najevo vnitřní aporie a rozpory, stejně jako vnitřní nepravda takových teorií. A to se do velké míry také děje. Zažíváme odmytologizování mnoha ideologií, že pouhé ekonomické osvícenectví světa, o které se pokoušel Marx a jež se zpočátku zdálo tak logické, tak přesvědčivé, a proto také tak fascinující, zejména když bylo spojeno s určitou morální etikou, už prostě nepojme skutečnost v něm. Totéž to platí o všech ostatních věcech, například že antiautoritativní výchova není člověku přiměřená, protože k jeho podstatě patří potřeba autority. naděje, kterou jsem chtěl vyjádřit a kterou zastávám nadále, je ta, že na základě dějinné zkušenosti dojde k jakési sebekritice těchto ideologií. Že se začne nově přemýšlet a že ze střetu sebekritiky ideologií a dějinné zkušenosti vzejde nový pohled na křesťanství. Že bude lépe pochopeno, neboť vším, co bylo na těchto věcech trochu pravdivého, se také nově otevírá vnitřní bohatství křesťanství.
Vidíme ovšem, že ze ztroskotání, z rozpadu-už jsme o tom mluvili-nemusí nutně vzejít něco pozitivního. Například v bývalých komunistických zemích se dále zhoršuje hospodářská situace; nedochází sice k regeneraci komunismu, ale ani k žádnému velkému rozkvětu ve smyslu návratu ke křesťanským hodnotám. Spíše se objevuje další únava duší, další zploštění, rezignace, vzrůstá beznaděje. Z pouhého selhání předešlých ideologií nevycházejí nezbytně velká, živoucí, pozitivní hnutí. Následuje zklamání, které může vést k dalším pádům; poskytuje ovšem také otevřenost pro dotek síly křesťanství a možnost regenerace. Ale jak už bylo řečeno, není to nezbytnost na způsob nějakého přírodního zákona.

Ekologie

Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, str.161-2


First prize Nature Singles category of the World Press Photo 2005 contest by American photographer Jahi Chikwendiu, The Washington Post, showing a sandstorm in Chad. AP Photo/Jahi Chikwendiu/The Washington Post)

Možná už opravdu neexistuje možnost uzdravení zvnějšku, nýbrž pouze z vnitřku, uzdravení skrze vědomí, které nepochází z ega. Právě jste to uvedl. Možná, že nám biblická varování před špatným způsobem života chtějí sdělit toto: je to náš duchovní stav, který ovlivňuje přírodu.

Ano. Zdá se mi, že právě člověk je zřejmou hrozbou, která zbaví přírodu životního dechu. A že vnější životní znečištění, které zažíváme, je odrazem a projevem vnitřního znečištění, na něž příliš málo dbáme. Myslím, že je to také deficit ekologických hnutí. S pochopitelnou i oprávněnou vášní táhnou do boje proti znečišťování životního prostředí, ale duševní sebeznečišťování člověka je nadále považováno za projev jeho práva na svobodu. V tom je nesrovnalost. Změřitelné znečištění bychom chtěli odstranit, nedbáme však na duševní znečištění člověka a tvůrčí podobu, která v něm je, aby mohl lidsky dýchat. Naopak, s nepravdivým pojetím svobody hájíme všechno, co jen si může lidská libovůle vymyslet.

Dokud se budeme držet této karikatury svobody, totiž svobody vnitřně a duševně se zničit, budou nezměněným způsobem pokračovat její navenek zaměřené účinky. Myslím, že musí nastat obrat. Nejen příroda má svůj řád, způsob života, který musíme respektovat, chceme-li z ní a v ní žít.

Také člověk je tvor a on jeho nitro podléhá řádu stvoření. Nemůže ze sebe libovolně dělat to, co chce. Aby mohl žít ze svého nitra, musí se učit uznávat sám sebe jako stvoření a pamatovat na to, že si musí uchovat vnitřní čistotu, jakousi duševní ekologií. Nepochopíme-li toto jádro ekologie, půjde všechno ostatní špatným směrem. List Římanům, 8. kapitola, to říká naprosto jasně. Adam, to znamená vnitřně znečištěný člověk, zachází se stvořením jako s otrokem, rozšlapává je, takže veškeré tvorstvo pod ním sténá'. A dnes slyšíme sténat tvorstvo tak, jako jsme je ještě nikdy neslyšeli. Pavel dodává, že celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, až se zjeví sláva Božích synů. Vydechne si, až se objeví lidé, ve kterých září Bůh - teprve potom bude moci znovu začít dýchat.

Pouze Kristus? (Only Christ?)

Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 179-80)


The Passion of The Christ

Jedním z eventuálních nových problémů by mohlo být to, že i ze strany teologů bude stále naléhavěji kladena otázka, jak by se mělo odůvodnit, že se Bůh vtělil jen do osoby Ježíše Krista, a ne například do božských postav v asijských náboženstvích. Jak je možné, aby jedna jediná osoba v dějinném procesu mohla být absolutní pravdou?

Nejdříve je třeba říci, že v dějinách náboženství skutečně neexistují paralely ke křesťanské víře v božství Ježíše z Nazareta. Postava, která se mu nejspíše přibližuje, hinduistický bůh Krišna, uctívaný jako "avatár" (pozemská manifestace) boha Višnu, prochází v nejrůznějších variantách indickými náboženskými dějinami; je však koncipován naprosto jinak než křesťanská víra v definitivní spojení jednoho Boha s jedním určitým historickým člověkem, skrze nějž táhne k sobě celé lidstvo. Křesťanská víra je uložena do židovské víry v jednoho Boha Stvořitele, který vytváří s člověkem dějiny, sám sebe na dějiny váže a neodvolatelným způsobem v dějinách pro všechny lidi jedná. Není to tedy volba mezi Kristem a Krišnou nebo nějakou jinou osobou. Existuje jen volba mezi jedním Bohem, který sám sebe nezaměnitelným způsobem ukazuje jako jednoho Boha všech lidí a váže se na člověka i svou tělesností, a mezi jiným náboženským chápáním, ve kterém se božstvo manifestuje v různých podobách a obrazech, žádný z nich však není definitivní: jejich prostřednictvím se člověk vztahuje na něco nikdy nepojmenovatelného. Je to pokaždé jiné chápání pravdy, boha, světa, člověka. V náboženských představách světových náboženství může křesťan rozpoznat vesměs tápavé pokusy blížící se křesťanství. Může za nimi nacházet tajemné Boží působení, které se skrze ostatní náboženství dotýká lidí a přivádí je na cestu. Je to však stejný Bůh, Bůh Ježíše Krista.

Buddhismus...

Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 183-4

Na začátku třetího tisíciletí se rýsují náznaky nového chápání náboženství. Odráží se v něm obsahy velkých kultur s prvky buddhismu, ateizmu, kultů přírodních národů. Mohou tyto aktuální světové proudy nebo jiná náboženství znamenat i pro církev nějaké nové obohacení?

Dialog s ostatními náboženstvími je v proudu. Myslím, že jsme všichni přesvědčeni, že se například můžeme něco naučit od mystiky Asie. Že právě velké mystické tradice otevírají možnosti setkání, která ještě nejsou v pozitivní teologii tak zřejmé. Proto má dědictví Eckarta, celé středověké ženské mystiky a hlavně velké španělské mystiky podstatný význam v náboženském dialogu. Tento význam tkví v tom, že se nově poměřuje důležitost toho, co je v mystice společné(negativní teologie), aniž by se přitom zamlčovaly rozdíly mezi buddhistickou a křesťanskou mystikou. Již nyní se ukazuje, že do teologického myšlení mohou vnikat zcela nové prvky z obsahu asijských mýtů a náboženské filozofie-ikdyž dosavadní pokusy vypořádat se s nimi nejsou příliš přesvědčivé. Objevují se však nové možnosti a šance pro teologické myšlení a utváření náboženského života.

Papežský erb

The Vatican website now has Benedict XVI's coat of arms online, along with an entire section on the new pope that includes a short biography and his recent homilies as pope (see link ). According to reports, the Moor's head on the coat of arms originates with the arms of the Archdiocese of Munich-Freising where the Pope was once cardinal-archbishop. According to at least one news report, Benedict views this African symbol as emblematic of the universality of the Church. It is an apt symbol given the spectacular growth of the Church in Africa. The bear carrying a burden is another symbol connected to Munich and refers to a legend that a German bishop-saint had a bear carry his baggage to Rome because the bear had killed the saint's horse. According to EWTN, the bear carrying the burden symbolizes the "burden of office." In my view, based on the autobiography of Cardinal Ratzinger, the bear also symbolizes Christian discipleship in general. The scallop shell is the great symbol of Christian pilgrimage, especially connected to the great shrine of St. James the Greater in Santiago de Compostela located in the northwestern Spanish region of Galicia. Santiago was a great medieval pilgrimage site outdone in prestige only by Rome and Jerusalem. Pilgrims today still flock to Santiago. (My own personal observation: Interestingly, Santiago is connected with the Spanish Christian reconquest of the Iberian peninsula from the Moslem invaders. Are there contemporary European parallels here?) Finally, the wool pallium at the bottom is apparently a novel addition to papal coats of arms and symbolizes the Pope's role as bishop and as pastor of the universal Church. You can find more details about the coat of arms at EWTN report and in this Catholic report

posted by Oswald Sobrino at 7:33 AM Permanent Link / Discuss This
2 comments

Comments:
Note too that the triple-crown papal tiara has been replaced with a simple mitre, and that the palium has been added to the bottom as a device. Intersting! Thank you for sharing!
posted by Teófilo (Theophilus) : 11:43 AM
Perhaps there's a historical significance to the African symbol, too, since the first few centuries of Christianity made great strides in Africa, too, e.g., St. Anthony of Egypt and St. Augustine of Hippo.
posted by Jeff Tan : 8:31 PMPost a Comment
http://catholicanalysis.blogspot.com/

Antikatolicismus nyní a dříve

 

Ncregister

Člověk je nerozumný, nelogický a egocentrický.
To nevadí, miluj ho.
Pokud konáš dobro, přičítají to tvému egu.
To nevadí, konej dobro.
Jestliže uskutečníš své cíle, objevíš, že máš falešné přátele a pravé nepřátele.
To nevadí, uskutečňuj své cíle.
Dobro, které dnes vykonáš, je zítra zapomenuto.
To nevadí, konej dobro.
Čestnost a upřímnost tě činí zranitelným.
To nevadí, buď přímý a čestný.
To, co jsi budoval celý rok, je zničeno během chvíle.
To nevadí, buduj.
Někdy pomůžeš lidem a oni to odmítají.
To nevadí, pomáhej jim.
Dáš světu to nejlepší ze sebe a odměnou je ti kopanec.
To nevadí, dávej to nejlepší, co v tobě je.

Matka Tereza